Slovenisté z Katedry jihoslovanských a balkanistických studií FF UK Vás zvou na literárně-hudební večer, jehož hvězdou bude slovinský spisovatel a hudebník Klemen Pisk. Ve čtvrtek 28. dubna od 19:39 v prostorách Lužického semináře (U Lužického semináře 90/13, Míšeňská 90/1) představíme i jeho sbírku krátkých próz Foukač (slovinsky Pihalec) v překladu Petra Mainuše (vyd. Albert, 2015).
Klemen Pisk
http://www.klemen.pisk.net/
Slovinský literát, překladatel a hudebník, se narodil roku 1973. Upozornil na sebe první básnickou sbírkou Labas vakaras (Dobrý večer, 1998). Následovaly sbírky Visoko in nagubano prapočelo (Vysoká a vrásčitá prapodstata, 2000) a Mojster v spovednici (Mistr ve zpovědnici, 2002). Kromě poezie píše rozhlasové hry (Lahko noč, Matija Čop / Dobrou noc, Matijo Čope, 1998), literární kritiky (Stihi pod nadzorom / Básně pod dohledem, 2004) a krátkou prózu (Pihalec / Foukač, 2007).
Jako zpěvák, kytarista a autor většiny písní skupiny Žabjak trio vydal alba Doktor piska počasni sving (Doktor píská pomalý swing, 2002) a Aristokrat (2004).
Klemen Pisk: Foukač
Fragment z předmluvy Mirana Štempihara
Karnevalová komika je ve své podstatě ambivalentní, boří a potvrzuje zároveň. Klemen Pisk si uvědomuje nesmyslnost lidské existence a neschopnost uskutečnění lidské touhy, není to pro něj však tragické. Odpovídá na to smíchem, jenž si uvědomuje zajetí člověka v cyklu života a smrti, a proto nechce svět měnit, nýbrž ho pasivně přijímá. Pokud v první části knihy Když jsem ohluchl na levé ucho autor zanechává své stopy vypravěče v první osobě, která se na okamžik ještě zachytí do sítě citlivosti výpovědi, pak se v druhé části Studený žár distancuje od vlastního zapojení do příběhu vypravěčem ve třetí osobě. Pokud si je v první části možné všimnout mnoha autobiografických prvků – Pisk sám je překladatel, lingvista, hudebník, skladatel, bývalý šachista a tenista – které jako umělec »přejinačí k nerozeznatelnosti«, pak v druhé části břímě životních zkušeností přeloží na postavy ze svého okolí, čímž už nevystavuje posměchu sebe, ale ostatní.
Klemen Pisk svými povídkami přesahuje úzké předalpské rámce slovinské literatury, a proto není překvapující jeho ohlas v zahraničí, kde už jednotlivé povídky vyšly v angličtině, litevštině, polštině, slovenštině, ruštině a nyní kompletně i v češtině. Novela Vilnius byla oceněna cenou redakce amerického časopisu Fiction Fix a byla nominována na prestižní americkou literární cenu Pushcart Prize.
Ukázka z knihy: povídka Vilnius
Zjevoval se mi nejen ve snech, nýbrž vždy, když jsem se pustil do něčeho technicky náročnějšího. Když jsem měnil píchlou gumu, mě jeho smyšlený snový hlas učitelsky povzbuzoval, radil mi, jak mám zacházet s heverem a kam ho mám umístit. Když jsem montoval židli, pomohl mi rozluštit komplikovaný návod, upozornil mě na některé nesrovnalosti a navrhl mi jiné, lepší řešení ohledně jednoho obtížněji umístitelného šroubu. Když jsem stavěl stan, přidržel mi nosné tyče, abych mohl v klidu zatlouct klínky. Když jsem nasazoval řetěz na kole, zkontroloval, zda se na ozubené kolo dobře usadil… Ale to byly jen vidiny a přeludy. Jenže teď přišel a odhalil se v celé své fyzické přítomnosti. Markič byl skutečně v místnosti. A byl a stál a pohyboval se a pěstil chladnokrevnou mimiku obličeje, zcela stejně jako před dvaceti lety. Jako kdyby ho neviditelná síla zvedla zpoza domácího ponku a odnesla na sever, do divokých litevských bažin.
